Něco málo o cimbálu

Cimbál patří mezi nejstarší hudební nástroje. Pochází patrně z oblasti Přední Asie, zemí Perských a Asyrských králů, kde lze jeho vyobrezení častokrát nacházet na různých historických reliéfech. Tehdejší podoba nástroje se poněkud lišila tvarem i konstrukcí od cimbálů, jak je známe a užíváme v současnosti.

Prapradědeček dnešního cimbálu byl výrazně menších rozměrů a také byl podstatně lehčí. Byl totiž nošen a přenášen samotným hráčem, takže ani nemohl být příliš rozměrný, neboť jeden člověk by jej zkrátka neunesl. Tvar míval trojúhelníkovitý nebo, podobně jako je tomu dnes, lichoběžníkovitý. Vypadal jako malý stoleček bez nohou. Hráč si jej při hraní ukládal přímo na kolena, na zem, to když hrál v kleče nebo tzv. „tureckém“ sedu, nebo na nějakou vhodnou podložku potřebné výšky. Také nazýván byl různě a do Evropy se dostal prostřednictvím arabských obchodníků zřejmě počátkem 12.století. Tehdy byl nejčastěji označován jako „psalterion“

V průběhu staletí doznával původní nástroj postupně dalších zdokonalení i dalších pojmenování až po dnešní Cimbál. Svou konstrukcí, zejména však způsobem vyluzování tónu – úderem (tepáním) paličky o strunu, zavdal podnět k vynálezu klavíru, s jehož rozvojem v 19. století ustoupil do pozadí a zůstal využíván především v oblasti lidové hudby. Tak se stal cimbál charakteristickým prvkem maďarského, rumunského a romského  folkloru. Jelikož malé folklorní cimbály mívali cimbalisté prostřednictvím řemenu zavěšeny přes týl a při hře opřeny o břicho, říkalo se těmto nástrojům „břucháče“ a toto pojmenování přetrvalo dodnes. Z Maďarska je to už jen skok na Slovensko a Moravu a též i tyto země ochotně přejaly cimbál do svých folklorních tradic. Trvale však zůstal cimbál a jeho varianty zastoupen v oblasti svého původu, tedy v zemích dnešní Asie: Turecko, Irák, Írán, Azerbajdžán, ale i v pobaltských zemích: Estonsko, Lotyško, Litva, Bělorusko. V současnosti je tento nástroj rozšířen nejen v samotné Evropě, ale pronikl například i do japonského a amerického kulturního povědomí.

Dnešní moderní cimbál je plnohodnotným velkým koncertním nástrojem, opatřeným čtyřmi nohami, pedalizačním systémem pro potřebné korekce dynamiky i délky tónů. Mívá  rozsah 4 a půl oktávy, od C až po a³. Hra na tento krásný, vpravdě královský, nástroj se znovu těší zájmu posluchačů i muzikantů a v posledních dvaceti letech rostou počty nových cimbalistů a hlavně též cimbalistek z řad mládeže. Na renesanci cimbálové hudby, která svými možnostmi přesahuje rozsah folklórního prostředí a rozvíjí se jak do žánrů klasické vážné tak i moderní kompozice, mají nezpochybnitelnou zásluhu ZUŠ se svými odbornými pedagogy, podchycující zájem mezi mládeží a připravující kvalifikované frekventanty pro další studium na konzervatořích, pod vedením dalších skvělých pedagogů, Nejbližší školou universitního tipu, kde lze hru na cimbál studovat, je akademie v maďarské Budapešti. Maďarsko je současně zemí, která tradičně vyrábí velmi kvalitní nástroje a v tomto ohledu si trvale udržuje svůj světový primát.

V ČR konstruují kvalitní cimbály hned tři moravští výrobci, konkrétně firma pana Galušky v Ostrožské Nové Vsi (Uherskohradišťsko), firma Všianský v Brně a firma Holiš v Kozlovicích (Valašsko). Dnes takto můžeme konstatovat, že tradice i rozvoj cimbálové hudby má v našich zemích trvalou a dobrou perspektivu.